Řeci přeci

Miluji Řecko, jeho úchvatná příroda je pro mě úplně magická.

Krásné pláže, nespočet ostrůvků, starobylé památky a v neposlední řadě i obyvatelé.

Jejich klid a hrdost by jim mohl kdekdo závidět.

Nikam nespěchají!

Jezdí zásadně bez helem (skútry, silné motorky a samozřejmě i kola).

Chodí uprostřed ulice, i když mají po obou stranách chodníky a víte proč?

Jednou jsem tuto otázku položila starému Řekovi. Odpověď zněla: "Touto cestou chodil už můj otec, děda, praděda i prapraděda……." A tak podle řeckého práva může chodit i on, je mu totálně jedno, že ho auta turistů objíždějí.

Tento nepsaný zákon se vztahuje i na psy. Takže se nedivte, když uprostřed města zastaví pes dopravu, jde prostředkem a NIKDO na něj netroubí. Vůbec je s podivem na to kolik je v Řecku toulavých psů, jak málo jich vidíte přejetých či sražených u silnic.

Řekové jsou usměvavý národ, to mě nabíjí energií. Je pravda ale, že občas tedy fakt rostu z jejich pomalosti. Na pokladnách v supermarketech je všechno zpomalené. Přesně jako kdybyste pustili záběry z kamer v Čechách o HODNĚ pomaleji. Mladý brigádník Řek mi vážil ovoce. Na váze ale nejsou obrázky jako u nás, jen jejich názvy v alfabetě. Vzpomněla jsem si na lenochoda ve filmu Zootropolis. Totálně to sedělo, až jsem se začala sama smát.

Ještě týž den jsem byla se synem v malém obchůdku. Kupovala jsem nějaké drobnosti a toustový chleba na sendviče. Starší paní, usměvavá Řekyně, blahobytného vzezření začala pomalu markovat, jenže v tom se však unavila a opřela se o náš toustový chleba. Jak jistě tušíte, tento nadýchaný chléb není moc pevný a tak milá Řekyně začala klesat níž a níž. Vůbec si toho nevšimla, až když náš chléb byl vysoký asi 3 cm, překvapil ji náš výbuch smíchu. Oba jsme to nevydrželi a začali jsme se nahlas smát. Koukla na nás nechápavě a vyjela účet. Smáli jsme se ještě cestou domů.

A když jsem pak šla ráno do obchodu, viděla jsem staršího Řeka, jak rozmotává velkou markýzu. Zarazila mě jeho "rychlost". Cestou zpátky mě už pak ani nepřekvapilo, že ještě pořád motá.

Další zážitek mi poskytli mladí Řekové na motorce. Jeli jsme zrovna z poznávacího výletu. Rádi objevujeme nové pláže, je totiž stále co objevovat. Jeli krkolomnými serpentinami, samozřejmě bez helem. Spolujezdec se nedržel a stále telefonoval. Když konečně dotelefonoval, začal si dělat selfíčka. Snažil se vždy zachytit i moře v záběru. Pak fotky prohlížel a mazal. Nebyl zřejmě spokojený s výsledkem, a proto si vyndal hřeben a začal se česat, vítr ve vlasech mu však kazil úsilí. Po chvíli se na to vyprdnul a poťukal na záda řidiči motorky. Vyzval ho ke společnému selfíčku. Motorka začala vrávorat. Spolujezdec chtěl totiž zachytit i moře - BOŽE, to už bylo opravdu moc. Na nejbližší rovince jsme je objeli.

Manžel mi povídá: "Ty pořád něco fotíš, tak TOHLE jsi měla natočit!"

Jsem totiž "lovec momentů".