Zloděj

Čísla stoupají, historie se opakuje. Co bude dál? Co vymyslí tentokrát? Židle už tu byly, zákaz zpěvu byl, skrývající se kadeřnice taky. Dnes jsme měly soustředění s ženským sborem. Všechny jsme očkované, čerstvé PCR testy jsme si udělaly k tomu a stejně na nás smutně koukali lidé přes sklo. Nesměly jsme je k nám pustit, ani hudbychtivou stařenku ne, která se kymácela venku opřená o chodítko skoro hodinu. Covid nás učinil všímavější, citlivější a myslím, že mohu říci i pokornější.

Uvědomili jsme si, jak nám na lidech záleží. Máme strach o rodinu, o přátele, o kolegy a vůbec o svět kolem nás. Chceme ale žít, ten ukradený čas covidových let už nám nikdo nevrátí. U starých lidí to platí dvojnásob. Čas mají omezený a vědí to. Chtějí ještě urvat trochu hudby, lásky …trochu štěstí. O polední pauze jsme dělaly pro domov důchodců přáníčka z vystříhaných notiček. Neubránila jsem se myšlenkám: „Pro kolik staroušků budou tím jediným veselým připomenutím letošních svátků vánočních?“  

Píši tento článek s velikou prosbou: „Věnujte prosím zvýšenou pozornost, lásku a úctu starým lidem, zvláště těm, kteří zůstali sami. Také byli mladí, mladší a potřební.“

Nevím, zda se věku babiček či prababiček vůbec dočkám, ale jistojistě vím, co je správné teď. Příští neděli začíná advent, čas kdy přemýšlíme víc. Nezapomínejme!

Foto Zbyněk Hozák                      K této fotografii se vztahují autorská práva                                 Se svolením autora