janabruzkova.blogger.com

"Našlapujeme životem po špičkách a doufáme, že se bezpečně dopracujeme k smrti." to je citát od neznámého autora, který jsem četla letos o vánocích. Dlouze jsem pak o něm přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že většina z nás to opravdu dodržuje. Máme strach ze života, máme strach ze změn, máme strach sami ze sebe. A právě ten strach nám uzavírá srdce. Lidé věřící jsou v tomto ohledu zvýhodněni. Celé dění světa neleží pouze na jejich bedrech. Já osobně nevěřím na náhody, vše má nějaký smysl. Ať už se věci dějí dobře nebo špatně pro nás, stejně jdeme dál a válčíme. Včera jsem se setkala s jedním známým a z jeho skvělé nálady mám dobrý pocit ještě teď. Málo kterému člověku život naložil jako jemu. Totálně zoufalá volba partnerky ho stála 18 let života. Naštěstí soudci byli při smyslech a dali mu do péče oba syny a žena má zákaz přiblížení ke všem třem, až tak hrozné to bylo. Dala jsem si prosecco a poslouchala. Je úžasné, jak moc je člověk silný, když musí, a když jde o jeho děti...

Já a dalších 7 milionů obyvatel máme potřebu komunikovat. Většinou to děláme pomocí řeči, avšak i řeč těla nám je přirozená a příjemná. Mezi jednu z nejhezčích řečí těla považuji tanec. Stejného názoru jsou dva nyní už postarší páry, které kouzlu tance propadly nadobro. Jejich specialitou a láskou je "argentinské tango". O víkendu jsem se zúčastnila úžasného pěveckého workshopu, při kterém jsem byla svědkem tanečního vystoupení. Prostě zpestření zpěvu o požitek oka. A stálo to za to. Jaké nožky může mít někdo kolem šedesátky je vážně neskutečné. Dar od Boha spojený s léty práce a odříkání. Později jsem vyslechla krásný příběh a večer jsem se usmívala při barvitých představách celého výjevu. Stalo se to před pár lety, jeden tento pár původem ze Skotska přijel na návštěvu k organizátorce workshopu. Večer trávili poklidně, když paní napadlo, že by se ráda podívala, jak se místní lidé baví po večerech. Organizátorka se zamyslela: "Tady na Slapech chcípl pes, tedy mimo sezónu...

Je nepopiratelné, že popisovaná dáma měla hlavu v oblacích. Byla buďto zamilovaná nebo prostě…. byla "v pohodě"(žádné stresy, shon ani velké povinnosti). Ze svého okolí znám pár podobných žen. Jsou skvěle vdané, mají vše, co si kdy přály, avšak výrazně šťastnější zrovna nejsou. Jejich princové se totiž na zámcích vyskytují jen zřídka a tak jim čas utíká pomalu, tedy rozhodně pomaleji než mně. Děti a jejich aktivity je na nějaký čas zabaví, jenže stejně dříve či později se začnou otravovat (nudit). Před několika dny mi kamarádka vyfotila pár stran knihy z roku 1874, v níž byly popsány společenské poměry této doby: "Ženy, především ve středních a vyšších vrstvách městských ohrožuje ZAHÁLKA, fenomén, jehož se obávaly církevní autority. Proto měl ženský den velmi pevný časový rozvrh. Paní domu, jíž byla ještě v sedmdesátých letech ze zájmových činností povolena četba, vstávala mezi pátou a půl šestou, chvíli po služebnictvu. V šest či půl sedmé se snídalo, "přičemž obje...

S muži je to jako s dětmi, i ten nejsilnější muž je ve skrytu duše dítětem. Na některém to vidíte na první pohled, jiní to zarputile tají. "Vývoj osobnosti muže je ovlivněn do čtyř let věku," to se píše v knize o vztazích, kterou jsem četla předevčírem. Je vydaná vloni. Stejně tak "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce" je název úžasné knihy R. Fulghuma z roku 1988, kterou jsem četla v pubertě a velmi ovlivnila (utvrdila) můj názor na muže. Už dávno prostě nelítám v oblacích. Sice "trochu" závidím, ale alespoň chápu. Někdy jsou naše vztahy tak šílené, že pochopení rozhodně není samozřejmostí. Tak teď už další pravdivý příběh. (Takto mi ho dnes vyprávěla má kamarádka.) "Jeli jsme na prodloužený víkend. Já s manželem a naši kamarádi, také manželský pár. Děti zůstaly s prarodiči doma. Nebyla to akce "romantika", ale spíš taková zkouška. V létě jsme chtěli společně projet Francii a tak jsme si z půjčovny vzali obyt...

Po večerech slýchám stížnosti unavených žen, jsou si podobné jako vejce vejci, a už jen ta podobnost posiluje. My ženy míváme s rozdělováním práce mezi ostatní členy rodiny značné problémy. Umíme to přece VŠECHNO nejlíp a nejrychleji. A když se do toho přece jenom pustíme, mluvíme prazvláštní řečí, které "skoro" nikdo nerozumí. Proto jsem sepsala pár vět, co naše mužské polovičky přivádějí přímo k šílenství. 1. Nechceš si popovídat? 2. Můžeš se už KONEČNĚ vyjádřit? 3. Jak to vidíš? 4. Mohl bys vypnout tu televizi, když mluvíme? 5. Tebe ten pořad baví? (Hokej, fotbal, tenis, krimi, horor, scifi..) 6. Koukáš na to vlastně? 7. Posloucháš mě vůbec? 8. Nemyslíš, že by se mělo vymalovat (uklidit, posekat, umýt….)? 9. Ty ZASE někam jdeš (jedeš)? 10. Kdy přijdeš?(Kdy HODLÁŠ přijít?) 11. Co vlastně ke mně cítíš? 12. Jak to s námi bude? Když to píši, připadá mi to velmi úsměvné, stejně jako když se jiní hádají, ale v dané chvíli to člověka pěkně štve. Úplně vidím ty nepřítomné pohledy ...