janabruzkova.blogger.com

  Covid je nemoc záludná a nevyzpytatelná. Postihuje mladé, staré, lenochy či sportovce. Ale každý ji prožívá po svém. Všichni jsme jedineční a já jsem si zcela jista, že toto nezažil asi nikdo jiný. Avšak kdyby přece jenom měl někdo podobné choutky, ať si to rychle rozmyslí, tedy…až po přečtení.   Co vám budu povídat, smetlo mě to v nejblbější čas. Daně se finišují a já samozřejmě nemám hotovo. Možná je to speciální covidová verze pro unavené účetní, kdo ví. Každopádně důvodů k optimismu a radosti jsem měla pomálu.    Jedním velkým světlým bodem bylo očekávání balíku. Konečně se včera Česká pošta ozvala na mail, vlilo mi to čerstvou krev do žil. Už pár dní čekám a několik měsíců obdivuji geniální přezkáče nové generace.   Mají vložku z paměťové pěny ultra lehkou konstrukci a asi devět vychytávek v anglických zkratkách, které ještě neumím ani vyslovit a natož pak používat. Mé stávající lyžáky jsou totiž jenom „lyžáky“.    Když mi ráno ...

Čísla stoupají, historie se opakuje. Co bude dál? Co vymyslí tentokrát? Židle už tu byly, zákaz zpěvu byl, skrývající se kadeřnice taky. Dnes jsme měly soustředění s ženským sborem. Všechny jsme očkované, čerstvé PCR testy jsme si udělaly k tomu a stejně na nás smutně koukali lidé přes sklo. Nesměly jsme je k nám pustit, ani hudbychtivou stařenku ne, která se kymácela venku opřená o chodítko skoro hodinu. Covid nás učinil všímavější, citlivější a myslím, že mohu říci i pokornější. Uvědomili jsme si, jak nám na lidech záleží. Máme strach o rodinu, o přátele, o kolegy a vůbec o svět kolem nás. Chceme ale žít, ten ukradený čas covidových let už nám nikdo nevrátí. U starých lidí to platí dvojnásob. Čas mají omezený a vědí to. Chtějí ještě urvat trochu hudby, lásky …trochu štěstí. O polední pauze jsme dělaly pro domov důchodců přáníčka z vystříhaných notiček. Neubránila jsem se myšlenkám: „Pro kolik staroušků budou tím jediným veselým připomenutím letošních svátků vánočních?...

 Lidské emoce jsou prazvláštní kapitolou. Všichni nejsme stejní, ani podobní, dokonce pro mě někteří jedinci zůstávají přímo nepochopitelní. Vyrazila jsem nedávno s dětmi autem na oslavu narozenin. (Bylo to v době, kdy se ještě mohlo.) Stmívá se už dříve, akorát jsme vyjeli do šera. Najednou z křoví u silnice vylítl velký pes. Viděla jsem jen svítící oči před kapotou. V mžiku jsem zadupla brzdu a ucítila náraz.  Celá situace se odehrávala ve městě, a proto vím, že má rychlost nepřesahovala padesátku. Zastavila jsem skoro na místě a dala čtyři blinkry. V tom okamžiku se z křoví vynořil muž a vrhl se mi přímo pod auto.   Myslela jsem, že hledá psa a povídám mu: „Nebojte, jen jsem ho ťukla a on v leknutí utekl.“ Muž však vůbec zvíře nehledal ani nevolal. Stále něco šudlal na mém nárazníku. Začala jsem pískat a psa očima hledat. Pán pucoval nárazník auta. „Do pr… proč ho nemáte na vodítku, můžete ho laskavě zavolat, ať vidíme, zda nen...

To, co před rokem ještě patřilo do scifi, dnes chtě-nechtě žijeme všichni. Jen si představte, loňské pořizování dárků i přípravy a srovnejte to s letoškem. Budeme šťastni, když nám vůbec dovolí zajít v zahalení do nákupáku.  Pokud ne, přinutí nás to vše řešit přes internet a Zásilkovnu, na Českou poštu už nervy má jen málokdo. Ihned mě napadá písnička: „Kam jsme se to dostali, kam jsme se to dostali…“  Minulý rok jsem láskyplně pořádala Štědrý den pro širší okruh rodinný, letos budu ráda, pokud budeme my čtyři a náš pes živ a zdráv. Jak rychle člověk sleví ze svých nároků, když jde do tuhého.  Zřejmě to bylo potřeba, kdekdo už nevěděl, co by.  Přitom je to vše tak jednoduché, vždy srdcem cítíte, jak to má být. Děti se rozhodly, že tento rok si všichni vzájemně nadělíme operaci našeho čtyřnohého přítele. Není chirurg jako chirurg a to platí i u zvířat. Ale ne, že by ti méně zdatní byli levnější. Cena je skoro stejná všude v republice a lékařů provádějící tento zá...

  Už toho mám dost! Co ještě můžeme čekat? Zpívat nesmíme. Pracovat nemůžeme, protože se zase nedobrovolně staneme kuchařkami a učitelkami. A svou práci budeme dělat po nocích. Vyměnila bych si tuto roli alespoň na den s nějakým vlivným mužem. Padl by na držku a dal se na drogy, v lepším případě by se stal alkoholikem. Je to šílené, nemožné a hlavně už víme, do čeho jdeme. Věřte, že mi naskakuje husina. Během posledních pár dnů jsem se setkala s lidmi důchodového věku a mohu říci, že mi z toho také nebylo dobře. Všichni se shodli na jednom: „Buďte šťastná, že jste mladá. My toho času tolik nemáme.   Nás ochrání, ale vezmou nám poslední radost ze života. Tou radostí jsou děti a vnoučata. Smutek zanechá následky na každém z nás. To je ta daň paní účetní?“ Neměla jsem na to, co dodat. Daň smutkovou jsem opravdu ve škole neprobírala. Je to daň jistá, zcela prokazatelná a vybíraná státem.   Kolik jen starých lidí sešlo, nebo se utrápilo za dobu první...

Včera jsem byla svědkem zajímavé události. Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků. Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti. Je to krásné. Při hraní dlouhé ukolébavky jsem začínala usínat. Hned bych si dala říct. A pak se to stalo. Na podium přišla postava, nebyla větší než žáci, jen trochu ohnutější. Její vrásčité ruce hrály nervózně, stejně jako ty před ní. Byla to babička, žákyně třetího ročníku, stejně jako ty dívenky před ní. ZUŠ, tedy základní umělecké školy p...