janabruzkova.blogger.com

Mám pocit, že se potřebuji podělit o své zážitky. Nejsou to kdovíjaké zážitky, spíš můj osobitý pohled na pro někoho všední a pro někoho nevšední dny. Léto, zážitky, koupání, táboráky, lásky, pohoda….to vše by měly být pro děti prázdniny. Jenže neplatí to bohužel pro každého. Nejsou všechny děti narozeny pod šťastnou hvězdou. Nejde tak ani o to, zda dítěti poskytnete all inclusive ve skvělých letoviscích, či si jen zajedete k rybníku Krajáči pod stan. Jde o Vás o Váš přístup. Mám známou, co měla své dvě dcery velmi brzy a hned po sobě. Ve 22 letech u moře chytala bronz na své dokonalé tělo a její 4 a 2 letá dcera se děsně nudily. Neměly pořádnou výbavu do vody,ani na písek. A tak jí má švagrová půjčila nafukovací člun, ať mají holky zážitek. Mladá matka naložila obě dcery a začala je ve člunu vozit. Jenže se u toho stále kroutila, aby zachytila co nejvíce slunečních paprsků. Její monotónní pohyby zakrátko způsobily, že obě holky tvrdě usnuly. Co dodat… Jednou, to jsem měla pouze syn...

Nikdy se nezastavit- to je prý kouzlo věčné energie. Říkali mi to velmi staří lidé z hor. Je pravda, že jen co člověk nemá co na práci, povaluje se a nemá žádné povinnosti, tak se začne hrabat ve své hlavě. Z toho mu začíná hrabat a chřadne i tělo. Myslím si, že právě proto se starým lidem kupují pejsci. Mají důvod vstát, jít na procházku a postarat se i o nějaké to jídlo. A navíc mají skvělého společníka, který poslouchá a neremcá. Energie je to nejdůležitější, co člověk potřebuje. Bez ní nejde NIC. Nejvíc mě však dokáže naprdnout, když se ráno vzbudím, plna energie a hned mě někdo naštve (slušně řečeno). Práce s lidmi je složitá, hlavně s lidmi, kteří nechápu, nechtějí nebo nemohou pochopit. Ještě, že nedělám na pracovním úřadu, to už bych musela mít svatozář. Mé motto je "vysvětlovat a vysvětlit". Jenže hodně lidí je vzteklých a zlých na celý svět, mají utkvělou představu, že jim každý chce jen ublížit. A těm nic vysvětlit nejde. Tak právě ti mě dovedou pěkně dožrat. Další...

Hluboko uvnitř, máme všichni uzavřené dveře se vzpomínkami, které bychom raději zapomněli navždy. Jenže to nejde, tak je prostě jen dáme pod zámek. Na těchto dveřích je nápis NEVSTUPOVAT. Ale pokud je znova musíme otevřít, abychom do nich něco přidali, vyhrnou se na nás všechny. Toto jsem někde četla a už nevím kde : "Když se směješ, celý svět se směje s tebou. Když pláčeš, musíš plakat sám!". Pokaždé, mě překvapí, jak moc je to pravdivé. Většina lidí se snaží své emoce dobře schovat. Já osobně si myslím, že je lepší dávat je najevo. Jak kladné, tak i záporné. Kolik zla už způsobily nahromaděné záporné emoce, to ani nemusím psát. Každý z nás potřebuje na ně ventil. Nejlepším ventilem jsou podle mě přátelé, kterým se můžeme svěřit, protože víme, že nás pochopí. K životu patří i smutek, teprve pak si správně vážíme radosti. Já jsme Češka jak poleno, kam rodokmen dosáhne, ale tak nějak cítím, že čím více slunce, tím jsou lidé vřelejší a srdečnější. Ono stačí Praha a Morava a co ...

Hluboko uvnitř dávno vím, že slova jsou jen šlehačkou na dortu a korpus dělají činy. Jenže ono se to tak krásně poslouchá: "sluší ti to", "mám tě rád", "udělal bych pro tebe všechno" atd…. Bohužel to neslýcháme tak často, jak by jsme chtěly. (Myslím my ženy). Ale občas dostaneme nejvyšší důkaz lásky třeba v podobě tortilly. Nejvyšší důkaz lásky: Stalo se to takto: Byli jsme celá rodina na koncertu, kde hrál i náš syn. Koncert se protáhl od 17,30-21,15. Všichni jsme už šilhali hlady. Nemohli jsme se shodnout, já a dcera jsme chtěly jíst sladké trdlo a kluci chtěli slané. A tak jsme prvně šli pro trdlo. Měly jsme boule za ušima a kluci na nás hladově koukali. Trochu jsem jim nechala. Pak jsme šli na slané, jenže v KFC v centru byli snad všichni turisté, kteří přijeli do stověžaté Prahy. Vydali jsme se tedy k autu a v KFC drive se stavili po cestě domů. Manžel se mě ptal, zda něco nechci. Já že ne. Dcera ta praskala ve švech. Objednali si se synem každý jednu...

Hluboko uvnitř jsem včera cítila, že mám jít napsat bezva článek do blogu, ale bohužel jsem to neudělala. Měla jsem skvělý nápad, jenže jsem dala přednost společenskému bavení, před uzavřením se v pokojíku a noťasem v 30 stupňovém horku. Toto mé rozhodnutí zkazilo zbytek prázdnin mým dětem. Přišli o svého mazlíčka, po tři roky hodnotného člena naší rodiny. Stalo se to během chvilenky,souhra pitomých náhod. Oknem u sousedů, či ho malé dítě omylem vypustilo, utekl lovecký pes. Byl to pes jejich nedělní návštěvy, která jim přijede jednou za uherák. Zrovna máme sundané pletivo, protože děláme nový plot. Ve chvilce zuby zdeformoval masivní klec a náš zakrslý králík intuitivně vyskočil. Co vše se odehrálo, nikdo neví. Já jsem přiběhla, když mi druhá sousedka volala, že je u nás děsné tóčo. Bosá jsem chtěla zahnat rozdivočelého psa od hromady se dřevem. To se mi podařilo až se sekerou. Musela jsem bouchnout do sudu. Když jsem jí ze dřeva vyprostila strašně brečela, jeli jsme na veterinu a po ...

Když tak přemýšlím o svých falešných úsměvech, napadla mě dost krutá příhoda. Asi každé z Vás se někdy stalo, že jí zastihly její dny nepřipravenou. Většinou to člověk bez větších problémů dá, ale občas to je i jinak. Tak jedno takové jinak Vám dnes popíšu. Přes den v práci OK, vracím se domů autem a už to cítím. Proto ještě po cestě zastavuji na parkovišti před rossmannem. Rychlým krokem vcházím dovnitř a hned se ženu ke správnému regálu, jenže zrovna to tam nějak přeorganizovali. Znejistím a začínám hledat. Mé značné nervozity si všimne mladý, celkem i pohledný muž. Má na sobě černý oblek s pruhy po stranách - ochranka. Myslí si, že jsem kleptomanka. Nespouští mě z oka. Konečně to nacházím a házím do košíku. Jdu již pomaleji k pokladně, ochranka za mnou. V tu chvíli se podívám na bílou dlažbu pod sebou a vidím červené skvrny. Má béžová minisukně je celkem v pořádku. Pán z ochranky se šíleně vyděsí, určitě ho napadne střelná rána, nebo jiné tržné zranění. Plížím se ke kase. V tu chvíl...

Ve volném čase se snažím obklopovat lidmi, které mám ráda. Občas se však stane, že mi to úplně nevyjde. Myslím si, že jsem velmi tolerantní, avšak i na mě je to občas moc. Tak například oslava narozenin dceřiny šestileté kamarádky. Moc jsme se na ni obě těšily, neboť holčička i její rodiče jsou velmi milí. Jaké bylo mé překvapení, když z dětí (zřejmě kvůli viróze ve školce) dorazily jen dvě účastnice. Z toho jedna byla má dcera a druhá její úhlavní nepřítelkyně Esterka. Paní učitelky si občas stěžovaly, protože se tyto něžné dívenky praly. Má dcera se nikdy s nikým ve třech školkách neprala, pouze s touto holčičkou. A když jsem jí občas sledovala já (nedalo mi to), shledala jsem, že je fakt na pěst. Neskutečně iritující jedináček, no jo, krev není voda. Od mládí jsem pracovala s dětmi a bohudíky takových to je poskromnu. A tak narozky mohly začít. Hostitelka mě představila šíleně nafrněné panince v minisukni. Koukala na mě děsně naštvaně. Už jen to, vzít si minisukni na dětskou párty...

Tak bychom ho měli nakupovat ve velkém, s množstevní slevou (a to nechci slevu zadarmo). Jak jinak vysvětlit, že si lidé neváží svých dnů? Nebo dnů svých nejbližších? Tak jak se zpívá v jedné známé písničce "Carpediem, život je krátký" (Carpediem je latinsky užívej dne). Tak to platilo, platí a bude platit asi navždy. Já osobně mám opravdu hodně lidí ráda, ale nemám čas se s nimi vídat. Snad každý den si říkám, že bych se měla naklonovat. Bohudíky je doba mobilů a facebooku. Jenže to používá jen mladá generace, a co ti staří? Když na ně nemáte čas? Sice všichni Vaši přátelé vědí, že jste byli třeba v lanovém parku a vidí i fotky, ale kolik z vás vezme telefon a zavolá na pevnou linku těm, kteří tyto vymoženosti doby nepoužívají? Asi NIKDO (nebo jen málo kdo). A to je smutné. Když si uvědomíte tuto skutečnost, možná Vám dojde, že u těch pevných linek možná čekají lidé, kterým na Vás záleží. A je úplně fuk, že nedávají like. Já jsem k tomuto pochopení dospěla dnes a doufám, že ...