janabruzkova.blogger.com

Zůstala jsem bez textu, když se má kamarádka rozvyprávěla o svém zážitku. Tento víkend trávila s rodinou v kempu u Máchova jezera. Vzhledem ke krásnému počasí, tam byla hlava na hlavě, auto na autě a stan na stanu. Jela tam ještě s dalšími přáteli. Vedle nich se ubytovala jiná rodina. Muž a žena něco kolem pětatřiceti s pětiletým synkem. Když nastala noc, tak to se to stalo. Čekala jsem, že začne vyprávět o hlasitých sexuálních praktikách, avšak to se bohužel nekonalo. V malém stanu metr od nich se odehrávalo domácí násilí. Žena to odstartovala výčitkami. "Ty vůbec nevyděláváš, všechno platím já, nájem, jídlo, kroužky i tuhle dovolenou…." Muž začal ženu bít a ta začala hlasitě sténat, malý syn se dal do breku. Rány to prý byly neskutečné. Kamarádka uspávala děti a nevěřila vlastním uším, i její děti zbystřily a začaly se bát. Vyšla rychle najít manžela s kamarádem, ať jdou té nebožačce pomoct. Vtrhli tam a násilníka zpacifikovali. Muselo mu být přece jasné, že mu to v mraveni

"Tak už se rozhodni," pravila jsem včera vztekle synovi ve vyhlášené cukrárně. Paní za pultem kroutila očima, výraz v její tváři byl pohrdavý, naštvaný a unavený. I když zde obsluhují 3-4 ženy, na třech pokladnách, stejně fronta až ven je běžným obrazem místní situace. Nemají holt mít takový výběr. Tolik dortíků, pohárů, zákusků, koláčů, cukroví, zmrzlin a sladkého pečiva snad nikde jinde nenajdete a pak se máte rozhodnout. Znalá toho všeho jsem stoupla do fronty a řekla synovi, ať si jde vybrat, aby nezdržoval, až budeme na řadě. Já byla v této cukrárně den před tím s kamarádkou a jejím synem a celou noc jsem potom snila o "božském" karamelovém banánku. (Ten den jsem odolala a uspokojila se pouze skvělou kávou.) Je to něco jako větrník, ale plněný lehkou karamelovou šlehačkou s křupavým karamelem na povrchu. Měla jsem tedy jasno, šla jsem na jisto. Když jsme přišli na řadu, objednala jsem sobě banánek a obrátila se na syna. "Prosím Vás, čím je plněná tamta kou

Před pár dny jsem musela akutně navštívit veterináře, neboť má fenka dostala zánět dásní. Již delší dobu jsem měla podezření, a proto jsem zašla k nám na veterinu. Zvěrolékařka však jen mávla rukou, že to nic není. Za pár dnů se psí kadeřnice chytila v hrůze za hlavu a ihned jsem nasadila protizánětlivé léky. Doporučený veterinář, expert přes zuby byl mladý sympaťák s ordinací na okraji Prahy. Objednala jsem se na nejbližší termín. V ordinaci bylo plno. Obézní paní seděla s obézní Labradorkou u dveří. Tlustá paní s tlustou kočkou byly naproti. Oplácaný chlapec s oplácaným králíkem stáli opodál. A křeček, který byl širší než delší, to už byl vrchol. Napadlo mě, zda dnes není výživová zvířecí poradna. Všechna zvířata jevila výrazné známky překrmování. Všichni majitelé byli moc milí a pěkně jsme si popovídali. Ano, jak již jsem psala dříve, většina tlustších lidí jsou příjemnější než hubeňouři, jenže těch němých tváří mi bylo vážně líto. Zjistila jsem, že ani jedno zvířátko nečeká rodinu,

Dnes jsem trávila horký den na Vyšehradě, dcera měla celodenní program zaměřený na kreslení a já si to užívala s knížkou. Po očku jsem sledovala děti a nevycházela z úžasu, jak vidí svět. Trochu jsem jim i záviděla. Neumím nakreslit snad nic. Vlastně něco jo, kamarádka mě ve škole naučila kreslit psa, ale umím ho jen na jednu stranu, zato ale i po slepu. Zatímco děti byly v uměleckém transu, nebo jak mám správně nazvat stav, kdy nevidí a neslyší, jen vnímají svou kresbu, já jsem se prošla. Obešla jsem ochoz, pokusila se o pár selfíček s pohledem na Vltavu. Většinou jsem však zachytila místo řeky silnici a místo sebe i kus turisty vedle mě. Dala si kávu a přemýšlela o životě. Prostě se zastavila. Pak jsem dostala chuť projít si i krásný a slavný Vyšehradský hřbitov. Slavínská hrobka sem přivádí denně desítky a i ostatní hroby zvučných jmen jsou nepřehlédnutelné a krásně upravené. Jak tak jdu, vidím u hrobu Bedřicha Smetany stát pěknou černošskou rodinku. Máma, táta, malý chlapec a mimin

Muži od přírody velmi hravá stvoření, někteří si se svými dětmi hrát umí, jiní ne a zjistila jsem, že věk není rozhodujícím faktorem. Ti jiní si hrají jen se sobě rovnými a čekají, až potomek vyroste, jenže nevědí o tom, že později už budou mít smolíka. Většinou je potřeba si děti ke hraní správně vychovat, nebo lépe řečeno, přehodnotit svůj postoj. Nejtěžší to mají otcové, kteří se nedočkali mužského potomka a šíleně moc by si chtěli pořídit velkou autodráhu Carrera, skvělé legovlaky, helikoptéru na dálkáč, robota a hlavně hodně, hodně Merkuru. Místo toho doma trůní růžová galérka se židličkou, růžový zámek, růžový dům, růžové Barbie auto, růžový kočár pro princezny, který se mění v růžový létající balón, nespočet Barbie princezen a víl. Vše je doplněno různobarevnými poníky s příslušenstvím, horou přesladkých plyšáků, kterým vládne metrový svítivě fialový ještěr. V takovémto případě je většina tatínků v koncích. Ano, holčičky jsou krásnější, sladoučké, tatínka zbožnující, ale značně

Jsou Češi příliš staří či usedlí na hraní se svými chuťovými buňkami? Přijde mi, že ANO. Když jsem četla různé potravinové příručky, vyplývá z nich zjištění odborníků: "Lidé nejraději konzumují jídlo, na které byli zvyklí do 5 let." Vhodným příkladem je náš pobyt ve čtyřhvězdičkovém hotelu na ostrově Rhodos v Řecku. Řekové jsou známí svou láskou k jídlu a vzhledem k tomu, že vše dělají "trochu" pomalu, tak i s přípravou jídla si dávají na čas. To přidává jejich delikatesám na lahodné chuti. Když jsem řekla v Řecku, jak používám papiňák, ťukali si na čelo. Bylo to jako sprosté slovo pro ty, kteří vůbec věděli, co to je. V hotelu se nacházela rozlehlá jídelní hala, do které byl vstup povolen pouze ve společenském oděvu, prostě žádné plavky a parea. Jídla bylo jako v pohádce: všechny druhy zeleniny, ovoce, různorůzné saláty, kozí i ovčí sýry, olivy všech druhů, masa pečená, smažená, dušená, grilovaná, ryby, plody moře, musaka z lilků, plněné zelné listy a další a další

Srdce je pumpou života a úcta je pumpou srdce. Již nějakou dobu přemýšlím a zjistila jsem, že mé kamarádky také nad autoritou mužů. Kde jsou muži, kterých bychom si mohly vážit? Je to jeden podpantoflák vedle druhého. Jak říká má kamarádka: sedni-lehni-dej pac. A to do písmena. Nedávno se mi můj známý přiznal, jak doma musí štěkat. Nemohla jsem z toho vůbec usnout. Chlap jak hora, který by mohl skály lámat, doma pro potěchu manželky štěká. To je teda síla. Jiná má známá zase nedávno brutálně pokousala svého muže. Chtěla ho prý zmlátit, ale on jí chytil obě ruce, tak co jí "chudince" zbývalo. A když ji člověk vidí, řekl by: "To je ale LÍBEZNÉ stvoření." Krásná a křehká květinka, jenom ždibec vzteklá. Tohle by si naše babičky a matky tedy rozhodně dovolit nemohly. K muži se vzhlíželo, o něm se špatně nemluvilo. Kolika mužů (vy dámy) jste si v životě vážily? Silní muži už skoro vymřeli, všude kolem jsou pouze silné ženy. Nebo jsou ti muži jen zpohodlnělí, protože zjist

Letní požáry v Řecku byly jedny z nejhorších za poslední desetiletí. V televizi to vypadalo smutně, ale ten zápach spojený se srdceryvným pohledem na mrtvou krajinu byl vážně nepopsatelný. Včera jsem si o tom povídala s kamarádkou a ona mi vyprávěla zážitek přímo z místa požáru. Byla u toho, byla evakuována z původního ubytování. Oheň se přiblížil na tolik, že byli nuceni v noci opustit útulné vilky, které měli rezervované a do kterých se snad rok těšili. Vilky měly dvě patra s třemi pokoji v každém z nich, plus terasy, suterén a velká zahrada. Ona zabrala s mužem a synem dva pokoje, vzali s sebou i její sestřenici, aby taky načerpala u moře energii. Žije totiž sama, rodinu nemá a tak tuto nabídku radostně přijala. Zabrali horní patro s pohledem na moře. Celé první patro si pronajal pár. Krásná žena něco přes třicet a postarší zachovalý muž. Suterén obsadili tři muži se dvěma skoro dospělými syny. Ti pojali moře po svém, rybařili, stále grilovali a popíjeli. Prostě mužská idylka. Když

Před pár lety jsem trávila léto s dětmi na vesnici. Nebyla to však vesnice obyčejná, byla to vesnice v horách na Balkánu. Má jen pár desítek obyvatel. Všichni se zde živí zemědělstvím. Pole a políčka různých tvarů a barev vypadají na hrbolatém terénu jako cikánská sukně. Nastaly žně a lidé chtěli sklidit, jenže kombajn má jen jeden místní maník. Nemůže se však roztrhat, když všem to dozrává skoro stejně. Přišel den D, hned ráno jsme vstali a vydali se s příbuzenstvem na pole. Má malá dcera si na tu vzácnou příležitost (usoudila, že je vzácná z příprav, nervozity a vzrušení všude kolem) vzala koncertní šaty s třpytkami, naleštěné černé lodičky a nasedla na traktor. Marně jsem se jí snažila vysvětlit rozdíl, raději jsem ji nechala, aby nám ještě neujeli, kdyby se přece jenom rozhodla zvolit vhodnější oděv. Tak jsem ji alespoň natočila, za pár let by mi to už neuvěřila. Na poli stál VELKÝ a nablýskaný kombajn. Nevím, zda kombajny také jezdí do nějaké speciální myčky, nebo se pucují ručně,

Všechno v našem životě rozhodně není dokonalé. Kdyby bylo, tak bychom se šíleně nudili. Někdy se však nudíme, i když k dokonalosti máme hodně daleko. Nudíme se, nejsme spokojeni a hlavně, hlavně nám chybí pokora. Kolikrát to člověk ani nepostřehne v tom děsném shonu , v tom kolotoči života. A pak stačí jen málo, něco se stane a hodnoty jsou tu. Pěkně srovnané v pořadí, jak mají být. Ale musí se nutně pokaždé něco stát, nebo jsme sami schopni uvědomit si včas, kdy nám ujíždí mysl špatným směrem? Před hodně lety jsem měla obchodní partnerku, která se vždy jednou za dva měsíce zdejchla na čtrnáct dní. Nyní jsem přesně v jejím věku a mohu konstatovat, že žila velmi zhýralým životem. Na druhou stranu smekám, jak byla tenkrát akční. Dlouho jsem netušila, kam se vytrácí a ani žádný z jejích zaměstnanců neměl páru. Vracela se vždy klidná a šťastná, prostě malý zázrak při objemu práce a zodpovědnosti, kterou měla. Po docela dlouhé době jsem se od jejího manžela dozvěděla, že chodí do kláštera.

"Chytit a nepustit" by měl jistě sto chutí udělat host penzionu mému synovi, kdyby znal pravdu. Jenže tu se už nikdy nedozví, (pochybuji, že čte můj blog). I když, může být vlastně rád, ušetřil zátěž jeho játrům i ledvinám, avšak zadal podnět k analýze jeho duševního zdraví. Tak teď už jen vyprávění, pěkně od začátku. Stalo se to v zimě, vyjela jsem s dětmi do hor. Ubytování jsme měli domluvené v malém penzionu. V den odjezdu nás navštívila má teta a dala synovi dárek, foukací harmoniku. Celou cestu na hory trénoval a foukal. Už mi s tím pěkně lezl na nervy, zvláště proto, že zvolil prazvláštní repertoár. Den před tím se totiž ve škole učili českou hymnu. Začalo hustě sněžit a mně ruply nervy: "Přestaň už konečně, vidíš, že nic nevidím. Zabrzdím a spolkneš tu harmoniku celou!" Přestal hrát a smutně se na mě podíval. Dojeli jsme bez potíží na místo a ubytovali se. Penzion již byl plný. Jedna velká parta bez dětí zabrala všechny pokoje. Večer začali pařit. Pili a bavi

Když byl syn malý, asi jako každý kluk miloval čůrat ke stromu. Snad se s tím ti človíčci rodí v genetické výbavě, nebo se vzhlédnou v prvním čůrajícím muži, kdo ví. Každopádně jim toto zůstává po celý život. Já, ani žádná jiná žena to nemůžeme pochopit. Asi, mají v podvědomí pocit sounáležitosti s přírodou. Dělají něco správného, hnojí a zalévají zároveň. To jim upřít nemůžeme, jenže kde v centru Prahy najít vždy ten správný strom k zalití? Marně jsem tříletého syna přesvědčovala, ať se vyčůrá třeba mezi zaparkovaná auta, pokud to nevydrží do toalet. Jednou si takhle můj prťavec našel pěkný stromeček. Vypadal celkem velký, ale čerstvě zasazený, prostě skvělý objekt k počůrání. Hned se do toho pustil. V tom se stalo něco neočekávaného, strom začal křičet: "Do prdele ty debile, chčiješ mi na hlavu, až já tě chytím, utrhnu ti hlavu…" Syn leknutím uskočil, opatrně jsem nakoukla ke kmenu "mluvícího" stromu a pochopila. Dole pod úrovní chodníku bylo podzemní parkoviště.

Měla jsem nemalé pokušení tento článek zveřejnit. Možná se některých mužů dotknu, avšak nemůžu si pomoct. Vadí mi, když se lidé ponižují. Vím, že občas to některým vyhovuje a chtějí být ponižováni, ale těch je malé procento. Většinou jen vyhoví silnějšímu. Před malou chvílí jsem se vrátila z obchodu. Byla jsem si vyměnit rozpáranou bundu za jinou, zatím nerozpáranou. Koukla jsem i na výprodej plavek. Pro dceru se krásně nakupuje. Co je malý, to je hezký a u plavek to platí dvojnásob. Jak tak vybírám, přikráčel do obchodu páreček. Pán měl kolem padesátky a paní tak pětačtyřicet. Šli rovnou na plavky. Paní hrabala a brala kousky, které podávala pánovi se slovy: "Drž…drž…drž, ať mi je nikdo nevezme!" Když se muž ztratil pod horou prádla, zavelela žena: "Jdeme zkoušet!" Zdatný a vysoký muž sportovec poslušně odcupital skoro po slepu ke kabinkám. Žena se svlékla a říká: "Dávej…dávej…dávej…" Každý kousek prádla mu předvedla se slovy: "To mi to sluší, že?&qu